Od svých třinácti let mě popadl démon nutnosti se reflektovat na pozadí světa a reflektovat svět filtrem své osoby. Volba věnovat se studiu hudby byla dílem jednoho teskného podvečera v borovém sídlištním lesíku se západem slunce s výhledem na rodný panelák. Hudba byla zvolena pro svou obtížnost: obrázek namaluje každý, psát dnes umí taky kdokoliv. Neskromnost a pýcha možná, touha po tom nejabstrahovanějším; po tresti. Každopádně ani psaní, ani kresby s vrhnutím se do hudby nezanikly. Nestudoval jsem nikdy podrobně malířské techniky, jen vyzkoušel pár suchých jehela  keramiku na kroužcích. Tužka v ruce mi ale ožívala při dlouhých nudných hodinách a tvary a ornamenty (!) se vracely, vrstvily, někdy utvořily dokonce téma a časem nabývaly i na jisté eleganci a formovaly se na A4 ne už jako výplně rohů a volných míst mezi zápisky z nudných hodin, ale jako samostatné siločáry. Dnes je pro mě kreslení jednou z nejpříjemnějších činností k odreagování se. Cítím ho jako psychoterapii – tvary nesou hodně z mého způsobu myšlení (porušování symetrie, ostny dovnitř), když tvar pokazím, nepropadám stresu, jak se mi to děje v běžném životě při každodenních záležitostech. Art brut, idiosynkrazie. Sním o větších formátech, které by mi umožnily rozvinout mé barevné (značně schematické) představy a dovést kresby do větší přesnosti. Sním o užití mých motivů v počítačové grafice – pro kapelu Koistinen jsem propůjčil některé kresby a po jejich prosetí počítačem vypadaly o dvě třídy víc profi. Každopádně kreslím. Někdy je to jen malý kvítek, ke kterému se mi znovu vrací oči a nechci ho jen tak vyhodit, někdy „to“ vyhazuju, někdy se týden dva zabývám větším obrázkem. Kreslím ve vlnách, které přicházejí mimovolně a většinou trvají pár týdnů, než zase odezní. Absence znalosti řemesla mi nedovoluje kreslit volným způsobem – v tomhle jsem víc hudebník.